Za nedlouho to bude již rok, kdy v ČR začal platit nouzový stav opravňující vládu přijímat opatření podle

krizového zákona. Nouzový stav platil ve dnech 12. 3. 2020 až 17. 5. 2020 a následně od 5. 10. 2020 až

dosud. Co se zpočátku zdálo nemožným, je nyní běžnou realitou, se kterou se každý srovnává po svém

v závislosti na tom, jak citlivý je na omezení svých osobních práv a svobod. Mohlo by se zdát, že po

takové době už bude víceméně jasno i v tom, zda a případně jak uplatnit právo na náhradu škody podle

krizového zákona, neboť lhůta k uplatnění těchto nároků je zpravidla 6 měsíců ode dne, kdy se

poškozený o vzniku škody dozvěděl. O tom, zda nárok na náhradu škody podle krizového zákona je

v dané situaci pandemie Covid-19 možný, případně jaké jsou podmínky pro jeho uplatnění, již byly

popsány stovky stránek nejen z per renomovaných právníků a můžeme tak jen potvrdit, že dle našeho

názoru zde nárok obecně je, ačkoli samozřejmě vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného

případu. V tomto komentáři se však budeme zabývat spíše praktickou stránkou uplatnění nároků v této

věci.

Vzhledem k tomu, že první škody nepochybně vznikly bezprostředně po datu 12. 3. 2020, lhůta k jejich

uplatnění skončila ve 4.Q téhož roku. Další škody mohly samozřejmě vzniknout později, nebo ještě stále

vznikají s ohledem na další nouzový stav počínaje 5. 10. 2020 a lhůtu pro jejich uplatnění tak je nutné

vždy počítat podle konkrétních okolností daných poměrů.

Dle dostupných informací bylo ke konci roku 2020 podáno cca 640 žádostí o náhradu škody podle

krizového zákona v souhrnné hodnotě cca 9 mld Kč.

Poté, co jsme rovněž v zastoupení našich klientů několik žádostí k orgánům moci výkonné odeslali,

jsme již nyní alespoň moudřejší v tom, který orgán je příslušným k projednání těchto nároků, alespoň

z pohledu dotčených orgánů, které si to nakonec „mezi sebou vyjasnily“. Podle krizového zákona se má

nárok uplatňovat u orgánu, který příslušné nařízení vydal. Takto by v úvahu připadal buď Úřad vlády,

nebo Ministerstvo zdravotnictví. Pro jistotu jsme tedy žádosti adresovali oběma těmto orgánům,

abychom se cca po měsíci dozvěděli, že příslušným orgánem je Ministerstvo vnitra! Na náš zdvořilý

dotaz na Úřadu vlády, proč tomu tak je, nám bylo sděleno, že se takto na vládě dohodli. Opravdu však

lze příslušnost orgánu založit neformální dohodou, která odporuje výslovnému ustanovení zákona?

Nebudou pak veškerá vydaná rozhodnutí (ať již kladná, či spíše záporná) trpět vadou v tom smyslu, že

byla vydána nekompetentním orgánem? Nezbývá tak než spoléhat na jemnocit příslušných soudů,

které nepřičtou tuto rošádu výkonné moci k tíži poškozených jako žalobcům, když i předchozí uplatnění

u příslušeného orgánu moci výkonné je součástí posouzení oprávnění žalobce podat žalobu. Ačkoli tato

nejistá doba přináší spoustu otázek, lze mít za to, že minimálně případy postoupení žádostí orgánů

moci výkonné mezi sebou budou soudy jednoznačně zahrnuty pod celkový pojem uplatnění u státu.

Přesně jak se dalo očekávat, rozhodnutí Ministerstva vnitra o náhradě škody podle krizového zákona,

o kterých víme, jsou všechna zamítavá s lakonickým odůvodněním, že „na uplatněný nárok se § 36

krizového zákona nevztahuje“, jakkoliv si většina právníků myslí pravý opak. Za zmínku stojí rovněž

pasáž, ve které je uvedeno, že „Ministerstvo považuje za nejdůležitější prvek kompenzace materiální

újmy nejen v podnikatelském sektoru systém vládou schválených nástrojů individuální pomoci“.

Motivace pro taková rozhodnutí je jasná – nepřipustit precedens obzvláště za situace, kdy další škody

stále vznikají a pravděpodobně budou po státu uplatňovány. Toto ostatně odpovídá i zkušenosti

uplatňování škody dle zákona o odpovědnosti státu, který je sesterským předpisem ke krizovému

zákonu, jde-li o škody způsobené zásahy moci veřejné, kde je pravidlem paušální odmítání nároků

soukromých osob. Významnou roli hraje totiž v těchto případech lidský faktor rozhodujících úředních

osob a jejich odpovědnost vůči orgánu jako nadřízenému, která v případech složitého posuzování

příčinné souvislosti jako klíčového předpokladu uznání uplatněného nároku nad nimi visí jako

Damoklův meč, jehož se lze snadno bez osobní odpovědnosti zprostit odsunutím poškozeného

k soudní moci. Takto bude následně postupovat určitá část poškozených (odhadujeme cca 50 %), kteří

ještě budou mít sílu, chuť a finanční prostředky na tento boj se státem.

Lze tedy i v daných případech očekávat, že nároky budou odkázány na soudní moc a první žaloby tak

již směřují, nebo již dokonce doputovaly k příslušnému soudu. Pokud se totiž příslušný orgán vyjádří

negativně, nebo se ve lhůtě 6 měsíců nevyjádří vůbec, je teprve možné obrátit se se žalobou na soud.

Takový přístup správních orgánů je bohužel spíše pravidlem a přichází tak do úvahy do budoucna

odstranit z právních předpisů tohoto typu povinnost poškozených učinit mezikrok uplatněním nároků

proti státu u jeho správních orgánů. Ostatně i obecné zásady soukromého práva by měly stát

stimulovat, aby cestu k náhradě poškozeným upravil jednoduše s nejvyšším urychlením k dosažení

kýžené satisfakce. Naopak i ve světle aplikace krizového zákona se jeví jasně, že institut primárního

uplatnění u výkonné moci prostředkem tohoto cíle není, ale je naopak zbytečnou povinnou zastávkou.

Snaha příslušných orgánů o oddalování jakéhokoliv rozhodnutí o odškodnění je tak více než jasná. I

když si Ministerstvo vnitra na posuzování uplatněných nároků najalo externí advokátní kanceláře,

z nichž některé mají kapacitu řádově desítek až stovek právníků, na rychlost vyřizování žádostí to dle

zkušenosti nemá žádný vliv. Navíc s ohledem na to, že vyřizování žádostí měly příslušné orgány

předpokládat již od dubna 2020, je otázkou, zda vynaložené prostředky neměly směřovat spíše do

posílení interních kapacit Ministerstva vnitra, než do výkonu státní správy zapojovat komerční subjekty,

které navíc podle dostupných smluv budou Ministerstvo vnitra zastupovat i v případných soudních

sporech navzdory existenci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je příslušným

odborným aparátem vybaven a k takovému účelu primárně zřízen.

Soudem příslušným pro projednání předmětných žalob bude soud, v jehož obvodu má sídlo

Ministerstvo vnitra, tedy Obvodní soud pro Prahu 7. Podle rozvrhu práce je na tomto soudě sedm

soudců se specializací na řešení těchto případů, na každého z nich tak v nejbližší době připadne cca 45

takových případů. Průměrná délka civilního řízení u zmiňovaného soudu je u dané agendy 478 dní (je

nutné opětovně zdůraznit, že jde o průměr za rok 2019). Přihlédneme-li k tomu, že předmětná řízení

budou rozhodnuta spíše později, neboť spory o náhradu škody obecně patří k těm nejsložitějším co do

otázek skutkových a právních, rozhodnutí v řízení u soudu prvního stupně můžeme očekávat nejdříve

koncem roku 2022 (spíše optimistický odhad). Bude pak velmi zajímavé, jak k rozhodování přistoupí

každý z oněch sedmi „statečných“ soudců, neboť v rámci své soudcovské nezávislosti by se měl každý

z nich řídit pouze svým „nejlepším vědomím a svědomím“ a při posouzení dopadů krizových zásahů

států do majetku soukromých osob by měli jemně vyvažovat obyčejnou lidskou snahu brát se o své

štětí a nezbytnost zásahu shůry. V hraničních případech by pak dle našeho názoru měli dát přednost

obyčejnému lidskému rozumu a ochránit živobytí jednotlivce před majetkovým zájmem veřejných

rozpočtů. Můžeme pak tedy očekávat rozsudky v plné šíři možného spektra od zcela zamítavých po

zcela vyhovující. Vydání těch pro poškozené pozitivních pak samozřejmě předpokládá, že u soudců

nepřevládne snaha o ochranu eráru, kterému je již tak těžce pouštěno žilou, a že se soudy obecně

budou držet premisy vyjádřené Ústavním soudem již v roce 2014 a zdrží se aplikace vlastní „právně

politické představy soudce“ při vážení právní úpravy a konkrétních okolností daných škod.

Ať již budou rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 jakákoliv, lze očekávat, že se proti nim

neúspěšná strana odvolá. Řízení se tak přesune k Městskému soudu v Praze, u kterého je průměrná

délka odvolacího řízení cca tři měsíce. V polovině roku 2023 bychom tak mohli mít první pravomocná

rozhodnutí, nebo alespoň být zpět u soudu prvního stupně s vědomím korigujících právních názorů

odvolacího soudu. S ohledem na skutečnost, že v případě nároků na odškodnění podle krizového

zákona v souvislosti s pandemií Covid-19, se bude jednat o judikatorně zcela neprobádanou oblast, lze

očekávat rovněž následné podání dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož úkolem je sjednocovat

rozhodování nižších soudů. U tohoto soudu pak můžeme očekávat vydání rozhodnutí v horizontu cca

dalšího roku. Ani toto rozhodnutí pak nemusí být konečné a vzhledem k povaze okolností, ze kterých

vzešly a budou uplatňovány nároky, lze spíše předpokládat, že pravidelným dalším krokem bude řízení

před Ústavním soudem. Jsme toho názoru, že z vlastní povahy střetu vrchnostenského zásahu státu se

zaručenými svobodami jednotlivce, ať již občana, nebo jejich sdružení ve společnostech, půjde o spory

s ústavněprávním přesahem. Zkušenosti s podobnými typy sporů a přihlédnutí ke specifičnosti dané

problematiky nám tak velí, abychom střízlivě očekávali trvání celé této anabáze poškozených

v průměrné době 5 let, než budeme mít spolehlivý návod k řešení těchto sporů. Kolik z původních

žadatelů u Ministerstva vnitra tuto dobu vydrží lidsky či ekonomicky a dorazí do cílové stanice, kde na

ně bude čekat zadostiučinění, jehož původní výše bude relativizována inflací a jinými

socioekonomickými determinanty hodnoty peněz, je pak velmi těžké odhadnout.

Ze shora uvedeného je pak zřejmá velmi trnitá cesta k dosažení odškodnění cestou autoritativního

výroku soudu a nezbývá než apelovat na stát, aby namísto cesty boje, vyčerpávajícího nadměrně obě

strany, zvážil spíše plošné řešení tohoto celospolečenského problému. Stát by měl upustit od vymýšlení

smluvních klauzulí ve smlouvách pro existující, avšak zjevně nedostačující programy podpory, kterými

se čerpající subjekty vzdávají svých nároků na odškodnění, upustit od pokusu (naštěstí zatím

neúspěšného) o novelizaci krizového zákona, díky čemuž mělo dojít k eliminaci nároků na pouhou

skutečnou škodu apod. Namísto toho by se stát měl o své poškozené společenství postarat a přijít

s transparentním plošným řešením, které by mj. ušetřilo desítky milionů za externí právní poradce

(které bude stát nota bene platit z prostředků, které mu samy nyní poškozené subjekty poskytly

formou daní), odbřemenilo by se již tak přetížené justici a zejména by měl stát cílit na zajištění přežití

stovek podnikatelů či firem v konečném výsledku potrestaných za něco, co nemohly jakkoli ovlivnit.

Mohlo by se také totiž stát, že počet subjektů odvádějících daně a/nebo zaměstnávajících tisíce lidí,

zaznamená dramatický pokles. Kde se až taková spirála může zastavit je spíše otázkou pro ekonomy.

Na tomto místě můžeme pouze uzavřít úvahou, že zklamání ze systému, který podnikatele plošně

nepodporuje, ale naopak je nutí se jednotlivě složitě domáhat nejistých a mnohdy existenčních náhrad

škod, povede k desilusi a s tím spojené rezignaci na další aktivity významné pro udržení samotné

ekonomiky.

Jsme daleko od odrazování podnikatelů od požadování odškodnění podle krizového zákona, nicméně

z naší praxe víme, že jakákoliv dohoda je vždy lepší než ten „nejlepší“ rozsudek. Stát by se měl primárně

soustředit na eliminaci „do očí bijících“ přehnaných a nedůvodných nároků, a pouze ty odkázat soudu.

Ve zbytku by měl spíše pomáhat a alespoň usilovat o kompromisní dohody o odškodnění. Rozumíme

však také tomu, že k dosažení dohody musí být vždy nejméně dva. Pokud tedy stát neudělá toto gesto

vůči těm, od nichž jeho moc pochází, a nenabídne všem podnikatelům alespoň „vrabce v hrsti“ a místo

toho se postaví do role solitérního „nepřítele“ všech jimž vládne a bude tak vymýšlet vše možné i

nemožné, aby nemusel dodržovat zákony, které sám vydal, nebo se jejich důsledkům alespoň vyhnul,

je zcela legitimní tvrdě se dožadovat svého „holuba na střeše“.

JUDr. Aleš Klech, LL.M., advokát a partner FORLEX s.r.o. advokátní kancelář

JUDr. Marek Juráš, Ph.D., advokát spolupracující s FORLEX s.r.o. advokátní kancelář