Vážení klienti,

dovolte nám informovat Vás o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (C-477/21, ze dne 2. 3. 2023), které může potenciálně představovat přelom v oblasti poskytování nepřetržitých odpočinků mezi dvěma směnami a v týdnu.

Dle aktuálního nastavení zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci:

- nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami alespoň v délce 11 hod.

- nepřetržitý odpočinek v týdnu alespoň v délce 35 hod.

Zmíněné rozhodnutí SDEU upozorňuje na situaci, kdy nastane souběh nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami a v týdnu. V takovém případě dle výkladu SDEU musí nejprve dojít k poskytnutí nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami a následně k poskytnutí nepřetržitého odpočinku v týdnu. To by v praxi znamenalo, že zaměstnavatel bude muset zaměstnancům poskytnout odpočinek v délce 46 hod. (11 + 35) tak, aby zaměstnanec nejprve vyčerpal 11 hod. nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, a to i přesto, že na tento odpočinek nenavazuje další směna a následně vyčerpal i nepřetržitý odpočinek v týdnu v délce 35 hod.

Je otázkou, jak se k tomuto, svého druhu přelomovému rozhodnutí postaví český zákonodárce, který s největší pravděpodobností zamýšlel nastavení nepřetržitého odpočinku v týdnu v délce 35 hod. zcela v souladu se směrnicí EU, která požaduje minimální nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami v délce 11 hod. a v týdnu 24 hod. (tj. 11+24 = 35).

Nabízelo by se, aby došlo k novele zákoníku práce, která ve světle nového rozhodnutí SDEU „zkrátí“ nepřetržitý odpočinek v týdnu na 24 hod., čímž fakticky zůstane zachována stávající úprava odpočinku v délce 35 hod. (resp. 11 hod. odpočinku mezi dvěma směnami, na které naváže 24 hod. odpočinku v týdnu). V opačném případě lze očekávat značné problémy u mnoha zaměstnavatelů, a to zejména ve směnném provozu. Stejně tak lze očekávat, že se na tuto problematiku zaměří kontroly ze strany Inspektorátu práce.

S případnými úpravami rozvrhů směn pak nedoporučujeme otálet, jelikož se nejedná o novinku, která teprve vstoupí v platnost, ale o výklad stávající právní úpravy, tedy by zaměstnavatelé měli poskytovat povinný odpočinek v souladu s výše uvedeným výkladem. Ačkoliv reakce zákonodárce nemusí být dostatečně rychlá, správní orgány mohou naopak na tento nesoulad začít reagovat poměrně rychle.