Soudní dvůr Evropské Unie („Soud“) rozhodl o tom, že doba pracovní pohotovosti, která velmi významně omezuje zaměstnance v tom, aby se mohl věnovat jiným činnostem, musí být považována za pracovní dobu. V konkrétním případě se jednalo o zaměstnance (hasiče), který měl za povinnost být po dobu pracovní pohotovosti v případě potřeby do osmi minut od zavolání na svém pracovišti. Musel se tedy zdržovat na takovém místě, aby byl schopen se v určeném časovém úseku na pracoviště dostavit. Soud uzavřel, že omezení je natolik přísné, že zaměstnanec nemohl dobu pracovní pohotovosti vnímat jako dobu odpočinku, a musí být tedy považována za pracovní dobu. Určujícím faktorem pro „pracovní dobu“ je dle Soudu skutečnost, že zaměstnanec je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem a být mu k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě vykonat příslušný úkol. Dodržování těchto požadavků, které v konečném důsledku znemožňují zvolit si místo pobytu během doby pohotovosti, je třeba považovat za spadající do výkonu pracovních povinností. Jinak by tomu bylo v situaci, kdy zaměstnanec vykonává pohotovost na základě omezení, které vyžaduje, aby byl nepřetržitě k dispozici, aniž by ale musel být přítomen na pracovišti. I když je k dispozici svému zaměstnavateli, neboť musí být možno se s ním spojit, může nakládat se svým časem s menšími omezeními a věnovat se vlastním zájmům. Za těchto okolností musí být považována za pracovní dobu pouze doba skutečného plnění úkolů, nikoli celá doba pracovní pohotovosti.