Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Ústavní soud se v nedávném usnesení zabýval otázkou, zda lze exekučně postihnout pohledávku z penzijního připojištění, pokud povinný tvrdí, že na něj spořil výhradně z prostředků, které mu zůstaly jako tzv. nezabavitelné minimum po srážkách ze mzdy.

Stěžovatel namítal, že takový postup představuje fakticky „dvojí postižení“ jeho mzdy – nejprve prostřednictvím srážek ze mzdy a následně i zabavením úspor vytvořených z částek, které mu měly být ponechány k zajištění základních životních potřeb. Podle jeho názoru nezabavitelná částka neztrácí svou povahu ani tehdy, je-li spořena či dlouhodobě ukládána, a musí být chráněna bez ohledu na další dispozice povinného.

Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) však dospěly k závěru, že institut nezabavitelné částky chrání povinného v rámci exekuce srážkami ze mzdy, nikoli ve vztahu k jinému způsobu výkonu rozhodnutí – v tomto případě přikázání pohledávky z účtu. Ústavní soud tento výklad akceptoval a neshledal v něm protiústavnost.

Klíčové je vymezení účelu nezabavitelného minima. Ústavní soud zdůraznil, že smyslem nezabavitelné částky je, aby i po srážkách z konkrétního měsíčního příjmu zůstaly povinnému prostředky pro zajištění základních životních potřeb. Nejde tedy o institut, jehož funkcí by bylo dlouhodobě chránit jakékoli úspory vytvořené z těchto prostředků.

Pro praxi to znamená, že exekutor může sáhnout na úspory vytvořené z nezabavitelného minima, a obdobné postižení takových prostředků bude typicky uplatnitelné i v insolvenčních poměrech.