Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Budoucnost reorganizací: rychlost řízení, nebo informované rozhodování věřitelů?

Česká reorganizace dlouhodobě balancuje mezi dvěma protichůdnými cíli — rychlostí sanačního procesu a ochranou věřitelů. Reorganizace bývá kritizována jako příliš pomalá, formální a nákladná. Věřitelé ale naopak upozorňují, že právě jejich zapojení do insolvenčního řízení a kontrolní mechanismy představují jednu z mála skutečných pojistek proti zneužití reorganizačního procesu.

V odborné debatě o budoucnosti reorganizací se objevují úvahy směřující k větší efektivitě a zrychlení reorganizačního řízení. Diskutuje se například omezení role schůzí věřitelů, oslabení některých kontrolních mechanismů nebo větší důraz na předjednané reorganizace („pre-pack“). Současně se objevují i úvahy, zda by pasivita věřitele nemohla být v určitých situacích považována za souhlas s reorganizačním plánem.

Na první pohled mohou podobné návrhy působit logicky. Reorganizace velkých podniků bývají mimořádně složité, časově náročné a často dochází k rychlému poklesu hodnoty majetku již v průběhu řízení. Právě proto se v praxi stále častěji objevují předjednané reorganizace, kdy dlužník přichází do insolvenčního řízení již s připraveným reorganizačním plánem a podporou části klíčových věřitelů.

Právě probíhající reorganizace skupiny SOLEK přitom poměrně dobře ukazuje, proč může být hledání rovnováhy mezi rychlostí a kontrolou v reorganizačním řízení mimořádně citlivé.

Společnost SOLEK HOLDING SE podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace již v červnu 2025 a současně předložila i předjednaný reorganizační plán. Ještě před samotným rozhodnutím soudu přitom probíhalo shromažďování hlasovacích lístků věřitelů podporujících reorganizaci. Soud následně reorganizaci povolil. To byl však pouze začátek celého procesu.

V další fázi řízení byl ustanoven znalec za účelem ocenění majetkové podstaty a zjištění předpokládaného uspokojení věřitelů v případě konkursu. A právě zde se ukázalo, jak zásadní význam mohou mít kontrolní mechanismy reorganizace i v situaci, kdy se reorganizační plán zdá být předem dohodnutý, případně částí věřitelů i odsouhlasený.

Původní reorganizační plán vycházel ze zůstatkové účetní hodnoty majetku přesahující 5,46 miliardy Kč. Následný znalecký posudek však pro účely insolvenčního řízení ocenil majetkovou podstatu dlužníka přibližně na 83 milionů Kč a odhadl uspokojení nezajištěných věřitelů v konkursu na cca 7,6 milionu Kč. Znalecké ocenění tak pracovalo s hodnotou odpovídající přibližně 1,5 % účetně deklarované hodnoty majetku.

Na tento vývoj následně reagovala i ekonomická podoba reorganizace. Aktualizovaný reorganizační plán již pracoval s konkrétní nabídkou financování skupiny ENPO, která počítala pouze s částkou 30 milionů Kč určenou k částečnému uspokojení nezajištěných věřitelů.

Zajímavý byl přitom i další procesní vývoj. Věřitelé znalecký posudek potřebnou většinou neschválili, současně však neodsouhlasili ani zpracování nového posudku. Insolvenční soud přesto dovodil, že znalecký posudek lze jako podklad pro rozhodnutí použít, a reorganizační plán následně schválil.

Právě tento moment je přitom pro debatu o budoucnosti reorganizací možná nejzajímavější. Skutečný ekonomický obraz reorganizačního řešení se totiž ukázal až v průběhu řízení, tedy poté, co již existoval předjednaný plán i podpora části věřitelů.

Nabízí se proto otázka, proč věřitelé, kteří se závěry znaleckého posudku zjevně nebyli plně ztotožněni, současně již neprosadili zpracování nového ocenění. Odpověď samozřejmě nemusí být jednoznačná. Svou roli však mohl sehrát i samotný rozsah a délka reorganizačního procesu, náklady spojené s dalším přezkumem nebo snaha předejít dalšímu prodlužování řízení.

Právě zde se přitom možná láme otázka, zda má reorganizace směřovat primárně k rychlosti, nebo k informovanému a kvalifikovanému rozhodování věřitelů. Nejde totiž nutně o to, zda mají být kontrolní mechanismy věřitelů oslabeny ve prospěch efektivity. Spíše se nabízí úvaha, zda by reorganizační proces neměl být nastaven tak, aby se klíčové ekonomické otázky — zejména ocenění majetkové podstaty a reálné předpoklady uspokojení věřitelů — vyjasnily co nejdříve, nikoliv až v pokročilé fázi řízení.

Právě v tom možná leží skutečná výzva pro budoucí podobu české reorganizace.