Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Doplnění pasiv: institut, o kterém se v insolvenčních řízeních (zatím) příliš nemluví

Když společnost skončí v konkursu, účet za její úpadek nemusí zůstat jen na věřitelích. Pokud člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku společnosti přispěl, může mu insolvenční soud uložit, aby z vlastních prostředků doplnil její majetkovou podstatu. Právě k tomu slouží žaloba na doplnění pasiv – institut s potenciálně zásadními dopady, který přesto v českých insolvenčních řízeních zůstává téměř neviditelný.

Samotné označení „doplnění pasiv“ může být poněkud zavádějící. Člen statutárního orgánu totiž nedoplňuje dluhy společnosti, ale naopak poskytuje vlastní prostředky do její majetkové podstaty. Cílem je zmírnit deficit, kvůli kterému se věřitelům v konkursu nedostává odpovídajícího uspokojení.

Institut upravuje § 66 odst. 1 písm. b) zákona o obchodních korporacích. Jestliže člen statutárního orgánu porušením svých povinností přispěl k úpadku obchodní korporace a na její majetek byl prohlášen konkurs, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce rozhodnout, že tento člen musí poskytnout plnění do majetkové podstaty. Horní hranicí je rozdíl mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku společnosti.

Neznamená to však, že člen statutárního orgánu automaticky odpovídá za každý podnikatelský neúspěch. Rozhodující není samotný nepříznivý výsledek podnikatelského rozhodnutí, ale způsob, jakým člen orgánu při výkonu své funkce postupoval. Podmínkou je porušení jeho povinností – typicky povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře – a souvislost tohoto porušení s úpadkem společnosti. Postačí přitom, pokud bylo takové jednání nebo opomenutí jednou z příčin úpadku nebo pokud kvůli němu nebyl hrozící úpadek odvrácen, ačkoliv při řádném postupu odvrácen být mohl.

O podání žaloby rozhoduje insolvenční správce. Její podání mu může uložit také věřitelský výbor. Spor se vede před insolvenčním soudem jako incidenční spor a plnění získané na základě úspěšné žaloby se stává součástí majetkové podstaty. Následně se rozdělí mezi věřitele podle pravidel insolvenčního zákona.

Ani při splnění základních podmínek nemusí soud členovi statutárního orgánu uložit, aby uhradil celý rozdíl mezi dluhy a majetkem společnosti. Při určení výše plnění musí zohlednit zejména to, jakou měrou konkrétní porušení povinností přispělo k nedostatečné výši majetkové podstaty. Výsledná povinnost má být přiměřená závažnosti jednání a okolnostem konkrétního případu.

Doplnění pasiv se na první pohled může podobat náhradě škody. Oba nároky mohou vycházet ze stejného porušení povinností členem statutárního orgánu, sledují však odlišný cíl.

Žaloba na náhradu škody směřuje k nahrazení konkrétní újmy způsobené samotné společnosti. Její výše se proto zásadně odvíjí od škody, která společnosti v důsledku určitého jednání vznikla. Je třeba vymezit škodní jednání, vznik a výši škody a příčinnou souvislost mezi nimi.

Doplnění pasiv naproti tomu sleduje především kolektivní zájem insolvenčních věřitelů. Nezaměřuje se pouze na náhradu konkrétního majetkového úbytku, ale na nedostatek majetku, z něhož mají být v konkursu uspokojeny pohledávky věřitelů. Maximální výše plnění se proto neurčuje podle výše jednotlivé škody, ale podle rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku společnosti. Oba nároky tak mohou být uplatněny vedle sebe, aniž by byly totožné.

Praktický význam tohoto institutu nyní ukazuje insolvenční řízení společnosti Liberty Ostrava. Její insolvenční správce podal v dubnu 2026 žalobu na doplnění pasiv proti čtyřem členům představenstva. Tvrdí, že opakovaným porušováním povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, mimo jiné převáděním prostředků ve prospěch spřízněných společností a dlouhodobým nevymáháním pohledávek, připravili Liberty Ostrava o majetek v hodnotě nejméně 14,18 miliardy Kč a přispěli k jejímu úpadku.

Tato částka však není totožná s výší požadovaného doplnění pasiv. Zatímco 14,18 miliardy Kč představuje správkyní tvrzený úbytek majetku způsobený konkrétními jednáními, žaloba na doplnění pasiv se odvíjí od celkového nedostatku majetku potřebného k uspokojení věřitelů. Ten správkyně v době podání žaloby předběžně vyčíslila na 18,97 miliardy Kč jako rozdíl mezi souhrnem dluhů ve výši přibližně 21,56 miliardy Kč a peněžními prostředky v majetkové podstatě ve výši přibližně 2,59 miliardy Kč.

Jde však pouze o průběžný odhad. Součástí majetkové podstaty jsou i další aktiva, která jsou nadále zpeněžována, a konečná výše deficitu proto dosud není známa. Správce z tohoto důvodu navrhl, aby soud v případě potřeby nejprve mezitímním rozsudkem rozhodl pouze o samotném základu nároku a jeho výši určil až následně.

Vedle žaloby na doplnění pasiv podal správce také samostatnou žalobu na náhradu škody ve výši přibližně 10,2 milionu EUR související s převody emisních povolenek. Právě souběh obou řízení názorně ukazuje jejich rozdílnou funkci: jedna žaloba míří na náhradu konkrétní škody způsobené společnosti, druhá na doplnění prostředků, které chybějí k uspokojení jejích věřitelů.

Kauza Liberty Ostrava přitom není prvním případem, v němž české soudy žalobu na doplnění pasiv posuzují. V jednom z nedávno již pravomocně rozhodnutých sporů byla bývalému jednateli společnosti INTELLISHADE uložena povinnost poskytnout do majetkové podstaty více než 4,3 milionu Kč. Jiná řízení naopak ukazují, že úspěch žaloby zdaleka není samozřejmý a může záviset například na době, kdy k vytýkanému porušení povinností došlo, nebo na schopnosti insolvenčního správce prokázat jeho souvislost s úpadkem společnosti.

Rozsahem uplatněného nároku však představuje řízení ve věci Liberty Ostrava dosud mimořádný případ. Samotný spor je přitom teprve na začátku. K věcnému posouzení tvrzeného porušení povinností ani požadované výše plnění tedy dosud nedošlo a výsledek řízení nelze v této fázi předvídat.