Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Nezaplacená záloha jako konec insolvenčního řízení? Pro statutární orgán nikoli

Podání insolvenčního návrhu samo o sobě nemusí znamenat, že statutární orgán splnil svou zákonnou povinnost řešit úpadek korporace. Pokud je insolvenční řízení následně zastaveno pro nezaplacení zálohy na jeho náklady, povinnost podle § 98 insolvenčního zákona může trvat dál. S prodlužováním neřešeného úpadku se přitom může zvyšovat také riziko osobní odpovědnosti členů statutárního orgánu vůči věřitelům.

Dlužník, který je právnickou osobou nebo podnikatelem, je podle § 98 insolvenčního zákona („IZ“) povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. U právnické osoby tuto povinnost zákon ukládá rovněž jejímu statutárnímu orgánu.

Po podání návrhu může insolvenční soud podle § 108 odst. 2 a 3 IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení až do výše 50 000 Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky nelze zajistit jinak. Zákon přitom výslovně počítá s možností uložení povinnosti zaplatit zálohu i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li uložená záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud řízení zastavit, případně přikročit k jejímu vymáhání.

Smyslem zálohy je zejména zajistit prostředky pro činnost insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Samotná existence majetku přitom nemusí uložení zálohy vylučovat, není-li tento majetek pohotově použitelný. Například Vrchní soud v Olomouci v usnesení sp. zn. 1 VSOL 177/2025-A-14 potvrdil uložení zálohy ve výši 50 000 Kč, přestože dlužnice tvrdila existenci pohledávky vůči finančnímu úřadu. Rozhodující bylo, že nedisponovala bezprostředně použitelnými peněžními prostředky k zajištění počátečních nákladů řízení.

Pokud však insolvenční soud řízení pro nezaplacení zálohy zastaví, pro statutární orgán tím celá věc končit nemusí. Podle § 98 odst. 3 IZ totiž není povinnost podat insolvenční návrh splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho návrh odmítnut.

Také odborná literatura mezi tyto případy výslovně řadí zastavení řízení pro nezaplacení zálohy. Povinnost podat insolvenční návrh je přitom chápána jako povinnost trvající, nikoli jako jednorázový úkon vyčerpaný pouhým doručením návrhu soudu.

Je-li tedy řízení pro nezaplacení zálohy zastaveno a úpadek společnosti nadále trvá, nelze bez dalšího vycházet z toho, že statutární orgán svou povinnost podle § 98 IZ splnil. Význam této skutečnosti se může projevit zejména při posuzování jeho případné osobní odpovědnosti vůči věřitelům.

Podle § 99 odst. 1 IZ odpovídá osoba, která v rozporu s § 98 IZ nepodala insolvenční návrh, věřiteli za škodu nebo jinou újmu způsobenou porušením této povinnosti. U právnické osoby může být takto odpovědnou osobou přímo člen jejího statutárního orgánu.

Nejde přitom o automatické ručení jednatele za všechny dluhy společnosti. Ve standardním případě spočívá škoda podle § 99 odst. 2 IZ v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem a částkou, kterou věřitel na její uspokojení v insolvenčním řízení skutečně obdržel. Odpovědná osoba se může podle § 99 odst. 3 IZ odpovědnosti zprostit mimo jiné tehdy, prokáže-li, že porušení povinnosti nemělo vliv na rozsah uspokojení věřitele, nebo že povinnost nesplnila v důsledku okolností nezávislých na její vůli, které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého spravedlivě požadovatelného úsilí.

Pro případnou odpovědnost proto může být významné i období následující po zastavení prvního insolvenčního řízení. Dojde-li v něm ke zhoršení majetkové situace společnosti, vzniku dalších závazků nebo snížení hodnoty jejího majetku, může mít tato skutečnost význam při posuzování rozsahu újmy věřitelů a příčinné souvislosti s porušením povinnosti podat insolvenční návrh.

Zajímavý je v této souvislosti také aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026, sp. zn. 29 Cdo 598/2025. V projednávané věci insolvenční řízení na majetek společnosti vůbec neproběhlo a společnost byla po likvidaci vymazána z veřejného rejstříku postupem podle § 82 zákona o veřejných rejstřících. Věřitel se následně domáhal náhrady škody přímo po bývalých jednatelích podle § 99 IZ.

Nejvyšší soud odmítl závěr odvolacího soudu, podle něhož nárok podle § 99 IZ nemohl být dán již proto, že insolvenční řízení nebylo zahájeno a nebyl v něm zjištěn úpadek společnosti. Navázal přitom na svou dřívější judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4269/2014 (R 11/2017), podle něhož nelze požadavek přihlášení a zjištění pohledávky mechanicky uplatňovat tam, kde věřitel vůbec neměl možnost svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit. O takový případ může jít právě za situace, kdy je dlužník před zahájením insolvenčního řízení vymazán z veřejného rejstříku podle § 82 zákona o veřejných rejstřících.

Rozhodnutí tedy nepřináší zcela nový princip, ale potvrzuje, že ani absence insolvenčního řízení sama o sobě nemusí vylučovat odpovědnost podle § 99 IZ, pokud věřitel objektivně neměl možnost pohledávku v insolvenčním řízení uplatnit. Nelze z něj však bez dalšího dovozovat, že stejný závěr automaticky dopadne na každý případ zastavení insolvenčního řízení před rozhodnutím o úpadku.

Z pohledu statutárních orgánů je proto podstatné nevnímat § 98 IZ pouze jako povinnost jednorázově podat insolvenční návrh. Pokud je řízení z důvodu přičitatelného navrhovateli zastaveno a úpadek trvá, může trvat i zákonná povinnost k jeho řešení a s ní spojené odpovědnostní riziko.

Z praktického pohledu přitom současná úprava působí poněkud paradoxně. Možnost uložit zálohu i dlužníkovi, o němž je již zřejmé, že nedisponuje žádným majetkem ani pohotovými finančními prostředky, může v konkrétních případech vést spíše k prodloužení cesty k řešení úpadku než k naplnění účelu insolvenčního řízení. Nemajetná společnost zpravidla nebude mít z čeho zálohu uhradit, řízení může být následně zastaveno a otázka jejího úpadku zůstává nevyřešena. V konečném důsledku se tak může pouze oddálit okamžik, kdy budou majetkové poměry dlužníka definitivně vypořádány, a spolu s tím i možnost věřitelů dosáhnout alespoň případného částečného uspokojení svých pohledávek.