Forlex. Buďte v právu. Kdykoliv. Kdekoliv.

Co se stane se společností, která již fakticky nepodniká, nemá žádný použitelný majetek, ale stále má dluhy? Intuitivní odpověď by mohla znít: musí do insolvence. Česká právní úprava však zná i jinou cestu. Za určitých podmínek může být nemajetná právnická osoba vymazána z veřejného rejstříku, aniž by předtím musela projít insolvenčním řízením.

O možnosti využít tuto zjednodušenou cestu přitom nerozhoduje pouze majetková situace společnosti. Významnou roli hraje také způsob, jakým byl jmenován její likvidátor.

Standardně platí, že zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace úpadek společnosti, musí na něj odpovídajícím způsobem reagovat, typicky podáním insolvenčního návrhu. Pokud však společnost nemá prakticky žádný majetek, může insolvenční řízení představovat pouze další nákladný mezikrok, aniž by přineslo věřitelům reálné uspokojení.

Právě pro tyto situace existuje § 82 zákona o veřejných rejstřících („ZVR“). Jeho smyslem je umožnit výmaz nemajetné právnické osoby bez předchozího vedení ekonomicky neúčelného insolvenčního řízení, pokud její majetek nestačí ani na jeho náklady.

Má to ovšem zásadní podmínku: návrh na takový výmaz může podat pouze likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1921/2024 hovoří v této souvislosti o „kvalifikovaném“ likvidátorovi. Tato kvalifikace je však především formální – vychází ze způsobu jeho jmenování.

Samotné soudní jmenování totiž mimořádnou odbornou kvalifikaci nezaručuje. Soud může za likvidátora jmenovat vhodnou třetí osobu a za určitých podmínek dokonce člena statutárního orgánu. Teprve subsidiárně přichází na řadu osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců. Na určitou nekoncepčnost tohoto pravidla upozornil již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 7 Cmo 148/2016.

V praxi tak mohou dva likvidátoři se srovnatelnými zkušenostmi a při stejně pečlivém postupu dojít k totožnému závěru, že společnost nemá žádný majetek. Přesto může postup podle § 82 ZVR využít jen ten, kterého do funkce jmenoval soud nebo jiný orgán veřejné moci.

Lze ale soudního jmenování likvidátora dosáhnout záměrně?

Pokud společnost vstoupí do likvidace bez povolaného likvidátora, zákon počítá s tím, že jej následně jmenuje soud. Účelové nepovolání likvidátora jen proto, aby společnost následně získala soudem jmenovaného likvidátora a mohla využít § 82 ZVR, však považujeme za právně problematické. Příslušný orgán společnosti má totiž povinnost likvidátora povolat a účelové nesplnění této povinnosti pouze za účelem vytvoření podmínek pro postup podle § 82 ZVR může být problematické jak z hlediska zákazu zneužití práva, tak z hlediska povinností členů příslušného orgánu při výkonu jejich funkce.

Jiná situace nastává, pokud se společnost o povolání likvidátora skutečně pokusí, ale neúspěšně – například není přijato potřebné rozhodnutí nebo oslovený kandidát funkci odmítne. V takovém případě již objektivně vzniká situace, pro kterou zákon se soudním jmenováním likvidátora počítá.

Další možnost nabízí § 191 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud již společnost likvidátora má, ale ten řádně neplní své povinnosti, může jej soud na návrh osoby s právním zájmem odvolat a jmenovat nového. Právě na tuto možnost upozornil Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 584/25 a výslovně ji spojil také s možností následného využití § 82 ZVR.

Ani soudní jmenování likvidátora však samo o sobě výmaz společnosti nezajišťuje. Pro postup podle § 82 ZVR musí být splněny i další zákonné podmínky. Likvidátor musí k návrhu na výmaz doložit své prohlášení, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání společnosti a že její majetek nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Zákon počítá rovněž s druhou variantou, kdy likvidátor prohlásí, že nezjistil žádné věřitele ani žádný majetek společnosti. Současně nesmí v době rozhodování o výmazu probíhat insolvenční řízení, v němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek společnosti, ani nesmějí vyjít najevo skutečnosti zpochybňující pravdivost prohlášení likvidátora. Nejsou-li podmínky pro postup podle § 82 ZVR splněny a společnost je v úpadku, musí likvidátor bez zbytečného odkladu podat insolvenční návrh.

Postup podle § 82 ZVR tak může u skutečně nemajetné společnosti představovat praktičtější cestu k jejímu ukončení než vedení insolvenčního řízení, není však obecně dostupnou alternativou, kterou by si společnost mohla jednoduše zvolit. Rozhodující je nejen skutečný stav jejího majetku, ale také splnění zákonných podmínek a – poněkud specificky – právě způsob jmenování likvidátora.

Význam tohoto rozdílu se ukazuje zejména v situaci, kdy společnost na jedné straně nemá majetek ani prostředky potřebné k financování insolvenčního řízení, na druhé straně však nemůže využít § 82 ZVR, protože její likvidátor nebyl jmenován soudem nebo jiným orgánem veřejné moci. Může se tak ocitnout v určitém „slepém bodě“: zjednodušený výmaz pro ni není dostupný a při podání insolvenčního návrhu může zároveň narazit na povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Této otázce jsme se podrobněji věnovali v předchozím příspěvku INSO INSIGHT.

Ani zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy však samo o sobě problém úpadku společnosti neřeší. Povinnost reagovat na trvající úpadek může nadále existovat a pro členy statutárního orgánu může mít další nečinnost i osobní důsledky. Právě otázce, jaká odpovědnost může statutárnímu orgánu v takové situaci vzniknout a za jakých podmínek ji mohou uplatnit věřitelé, se proto budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Současná úprava tak ukazuje, že zánik nemajetné společnosti nemusí být zdaleka jen technickou otázkou jejího výmazu z veřejného rejstříku. Volba dalšího postupu závisí na tom, v jaké fázi se společnost nachází, kdo vykonává funkci likvidátora a zda jsou splněny podmínky pro některou ze zákonem předvídaných cest. Právě u společností, jejichž majetek nestačí ani na náklady jejich vlastního ukončení, mohou mít tyto formální rozdíly velmi praktické důsledky.